Pálava

Už lovci mamutů věděli...

Stál na samém okraji bělostné vápencové skály, pohled upřený do daleka a jakoby se zájmem a zvědavostí sledoval zatím vzdálenou budoucnost. Sluší mu to, musím uznat. S obdivem sleduji proti slunci siluetu přitažlivého mužského těla, za ním nekonečné výhledy do daleka a odlesky vodní hladiny nádrže Nových Mlýnů. Je to magické místo, střežené tajemstvím lovců mamutů, Keltů i osudy vojáků římské legie, kteří tu podle legendy začali pěstovat vinnou révu.

„Pálavu mám rád“, říká hlubokým sexy hlasem do ticha noci doktor, „Obzvlášť, když kvetou hlaváčky!“, a na chvíli moje myšlenky odvádí od nejistoty a strachu z toho, co bude dál. Je to místo, kam se rád vrací znovu a znovu i ten, kdo bydlí nedaleko. Kvetou tam vzácné rostliny, žijí vzácní živočichové a člověk tam může zažít velmi vzácné, neopakovatelné, krásné i děsivé chvíle.

Byl zimní večer, jemný poprašek sněhu nepatrně osvětloval krajinu a prudký vítr děsil a varoval. Zase Pálava v nové, nepoznané kráse! Jen popolétnout a sledovat hvězdy světel rozsvícených okolních vesnic a měst. Obrovské železné monstrum vysílače umístěného na nejvyšším místě, vlivem silnějšího větru hučí stejně jako loď ve vesmíru.

Už v tu chvíli se jevil strašidelně a nebezpečně. Ale nebezpečí láká a lákají i výšky, daleké výhledy a nedostupnost. Musím uznat, že si to užije i ten, kdo se drží při zemi, ale duši objevitele a dobrodruha to nenechá jen tak v klidu. Do vesmírného korábu prostě musíte nasednout. Když se budete pevně držet, nemůže se přece nic stát.

Už první patro, do kterého se vyšplháte, vás utvrdí v tom, že děláte dobře a ještě zvýší vaši zvědavost a chuť pozorovat všechna ta města a vesnice ukryté ve tmě z vesmírných výšin. Už jsem to zažila, proto jsem nedočkavě spěchala k žebříku vedoucího do nebe. Už jsem natahovala ruku, že se pevně chytnu a bezpečně polezu dál navzdory varování a nepřízni počasí. Když v tom najednou střih, jako ve filmu a čas se zastavil.

Ve stavu beztíže fičí celý život v rychlých klipech mojí myslí, tuším průšvih a z dálky jakoby slyším houkání sanitky. Prudký náraz. Ticho. Bolest. Vesmírný koráb zmizel. Jsem při vědomí, hlava to neodnesla, ale co můj nový foťák? Bláhově jsem si myslela, že vyfotím v noci nějakou jedinečnou fotku. Okamžitě sahám po batohu, který mám stále na zádech a doufám, že můj letošní vánoční dárek přežil a nedopadl na betonový podstavec jako já. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímá.

„Cítíš nohy? Sakra, zahýbej nohama!“, slyším kamarádku a najednou si uvědomuji vážnost situace. Zatrnulo mi. Zkouším to a ano, jde mi to! Dochází mi ta lehkovážnost nebo to byla jen špatná náhoda? Všechno mohlo být ale jinak. Vlastně už nemuselo být vůbec nic.

Sexy doktor obdivující Pálavu odešel kouřit a saniťák se stal po zbytek večera mým vtipným průvodcem odvádějící moje myšlenky od reality, bolesti a všemožných vyšetření. Znovu startuje vesmírný koráb, světla se ve tmě míhají, občas přistane na některé z planet a letí zase dál. Každá z planet má zvláštní obyvatele, tak jako v příběhu Malého prince. Proměňuji se v jeho růži, ve speciální růži bez trnů. Obývám malou opuštěnou planetu, kde je mi smutno, kde čekám na Malého prince, který o mě bude pečovat, který mě bude hýčkat.

Seskakuje z mírně vyčnívající skály, všude kolem voní mateřídouška, ptáci radostně prozpěvují a vítají nový den a jeho spiklenecký úsměv mi připomíná včerejší večer a noc. Mihotající světla, silný vítr, mrazivý pocit vzrušení z možného nebezpečí, silná touha překonat zábrany a strachy, odvaha a on jako Malý princ po boku s růží bez trnů. Vesmírný koráb se znovu vydává do vesmíru vstříc netušené budoucnosti.